Obci, kde spolupracuje starosta, učitel, hospodský a farář, se vždy daří, říká břevnovský opat

S představeným břevnovského kláštera Petrem Prokopem Siostrzonkem jsme se potkali přesně v den, kdy si změnil mailovou adresu z „převora“ na „opata.“ Byl totiž krátce předtím zvolen arciopatem našeho vůbec nejstaršího mužského kláštera u nás. Nebyla to však zdaleka jediná změna, která potkala Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a Markéty v roce 2017.

Pane opate, změnil nějak nový titul váš běžný život?

Jako převor-administrátor jsem až dosud dělal totéž jako opat, měl jsem stejná práva a povinnosti. Je fakt, že od roku 1993 mohou břevnovští opati užívat čestný titul arciopata, ale myslím, že v běžném životě to není nutné. Ostatně i titulu opata jsem se v minulosti trochu vyhýbal, protože opat se už nesmí zabývat ekonomickými záležitostmi, na rozdíl od ostatních členů komunity. A za těch více než 25 let jsem měl tolik věcí rozdělaných, především co se týká oprav a úprav kláštera, že jsem chtěl vše dotáhnout. V posledních letech neleží vše jen na mně a o povinnosti se se mnou podělili mladší spolubratři.

Které okamžiky považujete v novodobém rozvoji kláštera za klíčové?

V roce 1990 jsme byli rádi, že jsme mohli obnovit tradici, kterou roku 1950 přerušilo ukončení činnosti všech mužských i ženských klášterů v Československé republice. Mnozí bratři skončili ve vězení, v internaci nebo ve světských povoláních, což se ovšem posléze ukázalo do jisté míry výhodou. Ta doba věznění nebo společné práce s dělníky nám totiž ukázala cestu. Také můj předchůdce opat Opasek žil od roku 1968 v exilu, kde pochopil, jakou cestou se ubírat při obnově našeho kláštera.

Co to konkrétně znamenalo?

V roce 1992 po vystěhování 17,5 km archiválií z vlastního kláštera jsme začali opravovat prostory současné klauzury, kde nyní bydlíme. S opravou nám pomohly německy mluvící kláštery, které pro tento účel zřídily zvláštní fond. Zahraniční spolubratři i opat Anastáz nám říkali svorně: Nebojte se změn, jděte s dobou, těch čtyřicet let je nutné zkrátka přeskočit. Dnes už mnišské cely mají své vlastní sociální zařízení a nepotřebujete ani skriptorium, kde se dříve přepisovaly knihy, protože mnišská literatura, kterou hodláte vydávat, se bude psát celá na počítačích.n Břevnovský klášter má významné postavení nejen nejstaršího mužského kláštera u nás, ale zároveň je významný i v mezinárodním měřítku. Už ve středověku byl náš klášter nazýván archisterium. Sv. Vojtěch při jeho zakládání v r. 993 počítal, že to bude výchozí bod pro křesťanské misie na sever nebo třeba na východ do Uher. Toto výjimečné postavení římské úřady zohlednily při oslavách našeho milénia, tedy tisíciletí kláštera, když byl klášteru přiznán výjimečný titul arciopatství, což ve světě získají jen opravdu významné kláštery s dlouhou tradicí. Když se před těmi více než tisíci lety setkal na místě našeho budoucího kláštera jeho zakladatel sv. Vojtěch s knížetem Boleslavem II., obklopovaly je hluboké lesy. Dnes je nahradilo město a okolní sídliště, což respektujeme a naše činnost se tomu přizpůsobila.

Čím se dnes především břevnovští benediktini zabývají?

Podle mého názoru se vždy daří dobře obci, kde spolupracují starosta, učitel, hospodský a farář, což se na Břevnově podařilo. Od počátku jsme měli výborné vztahy s radnicí a cestu do kláštera si našly místní školy, které zde pořádají vítání nových žáků, předávání vysvědčení, stužkování nebo koncerty. Břevnov nemá žádné hlavní náměstí, tak se přirozeným centrem života stal klášter a prostranství před ním. Když v roce 1990 obnovil svou činnost spolek břevnovských živnostníků, začali jsme plánovat různé akce, rozsvěcení stromku, masopustní průvod, pálení čarodějnic, zvažovali jsme také pořádat svatomarkétskou pouť na počest naší patronky. Jenže ta má svátek v červenci, kdy je celá Praha vylidněná, tak mne napadlo, že bude lepší slavit posvícení, tedy výročí posvěcení našeho kostela. Tam jsme si totiž mohli vybrat hned z několika dat, protože posvěcen byl nejprve náš původní kostel, pak ten následující románský, po něm gotický a konečně barokní. Ten byl pak zničen roku 1757 při rakousko-pruských válkách, kdy měli v kostele pruští vojáci lazaret. Na 2500 jich tu umřelo včetně jejich generála a byli pohřbeni tady v areálu, hned za sýpkou. Kostel tedy musel být znovu vyčištěn, vyzdoben a posvěcen, což se stalo 9. října 1757. To mi přišlo jako vhodné datum, a tak se z posvícení stala taková druhá matějská, jak říkají lidé, kterých tu během dvou dnů projde až 30 000. Samozřejmě se ozývají i kritici, že houpačky, stánky s občerstvením a pivem se ke klášteru nehodí. Ale ten prostor ticha uvnitř areálu udržujeme i během posvícení a jsme rádi, že sem přichází tolik lidí, kteří by si k nám asi jinak cestu nenašli. Máme ostatně v řeholi uloženo pečovat o všechny lidské potřeby, jak duchovní, tak tělesné.

A k těm patří i pivo.

Ano, v literatuře se traduje, že spolu s klášterem byl roku 993 založen i klášterní pivovar. Už svatý Vojtěch napomínal mnichy, aby moc neužívali tohoto moku, což by mohl těžko, kdyby jej neměli k dispozici. Proto také máme i ve znaku našeho pivovaru uveden jak rok založení kláštera 993, tak 2011, kdy jsme jej znovu založili.

Bylo tedy období, kdy pivovar v břevnovském klášteře zůstával mimo provoz?

Ano, ale bylo poměrně krátké. Ze starých zápisů a později fotografií víme, že původní pivovar stál v jiném místě, mezi klášterem a domem U Kaštanu. Patřil k němu rybník pod klášterem, který se jmenuje Pivovarský. Tento pivovar přestal fungovat už před druhou světovou válkou, i předtím byl v pronájmu. Benediktini měli jiný pivovar v Kročehlavech v Kladně a z toho si vozili na Břevnov pivo. Někdy byla možnost ochutnat i pivo vařené v dalším benediktinském klášterním pivovaru v Broumově – Olivětíně, jehož byl řád majitelem, ale ten je hodně vzdálený.

Byla to přímo vaše myšlenka a rozhodnutí vrátit do břevnovského kláštera pivovar?

Ano. Vždycky jsem si říkal, že by se sem pivovar opět hodil. Když jsme zakládali restauraci Klášterní šenk a neměli vlastní pivo, vešli jsme ve spolupráci s pivovarem Klášter nad Jizerou. Hodil se nám název i kvalita piva. Mnozí ani netušili, že se to pivo značky Klášter, které u nás pijí, vaří úplně jinde, ale přesto jsme pořád toužili po vlastním pivovaru. Chtěl jsem, aby vařil pivo, které bude lidem chutnat, klášteru neudělá ostudu a bude udržovat určitou linii.

IMG_4441

A jak se to podařilo?

Na náhody nevěřím, prostě to tak mělo všechno být. Můj kamarád a spolužák ještě z Českého Těšína, kde jsem se narodil, spolu se mnou absolvoval základní školu i gymnázium. Pak vystudoval VŠCHT. Když jsem se mu svěřil s myšlenkou obnovy klášterního pivovaru, tak mi Bohoušek řekl: Mám spolužáka z vysoké školy, jmenuje se Honza Šuráň. Je spolumajitelem společnosti Pivo Praha, která staví pivovary po celém světě, a jako vyvrcholení jejich činnosti by rád vytvořil něco výjimečného, krásného, nejlépe na historické půdě. Seznámili jsme se tedy, oťukávali se asi rok a půl a myslím, že to dopadlo výborně. Jsem moc spokojen. Kdyby nás trochu nezdrželi úředníci, mohli jsme začít vařit dokonce ještě o něco dřív.

Měl jste od počátku představu, jaká piva by se měla na Břevnově vařit?

Samozřejmě jsem piva od Honzy Šuráně ochutnal hned na začátku. A je v tom i kus humoru, protože když pánové za mnou přišli s dvacetistupňovým imperial pilsnerem, upřímně jsem jim tehdy hned řekl, že jsem se do té jejich dvacítky zamiloval. Dost je to pobavilo a bylo jen štěstí, že u toho nebyl žádný bulvární novinář, protože to by pro něj bylo sousto. Převor zamilovaný do dvacítky! Ani to ovšem nebyla náhoda. Dřív jsem měl v oblibě především víno a těch téměř 9 % alkoholu mi připomínalo víno. Mám rád, když člověk nemusí vypít velké množství nápoje a už to samotné ochutnávání stojí za to.

Stačíte ochutnat novinky z pivovaru i dnes?

Stačím. A stále mi chutnají. Pivovar se už asi třikrát rozšiřoval, přidávaly se tanky, a když ani tak nestačí poptávce, míváme to, čemu říkám radostný problém. To jsem ocenil i u belgických kolegů, trapistů. Ti mají zkrátka o víkendu zavřeno, přestože by měli v klášteře dost hostů i na neděli. Když se jich na to bratři ptali, oni jen pokrčili rameny, že kdo chce, tak si počká. Neděle je den sváteční, určený pro odpočinutí a má se držet. Proto jsem rád, že naši pivovarníci den sváteční striktně drží!

To je filozofie, která je blízká i vám osobně?

Ano, tento přístup by měl platit v životě každého člověka. Kdo se nezastaví a nepopřemýšlí, k čemu bylo těch šest dní, které právě uplynuly, pak ani nebude vědět, k čemu má být dobrých těch šest dní, které má před sebou. Život by měl běžet v pravidelném rytmu, už původní biblický sabat umožňoval lidem trochu poodstoupit a podívat se na svoje dílo, aby se mohli poté zase o to radostněji pustit do dalšího.

Letošní rok byl pro břevnovský klášter rokem velkého díla a mnoha změn.

Ano, mimo jiné skončila smlouva firmě, která u nás provozovala různé akce a měla v nájmu jak klášterní hotel Adalbert, tak náš šenk. Rozhodli jsme se smlouvu neprodloužit a vše převzít do své péče. A také jsme si říkali, že by bylo dobré mít ještě jedno místo, kde můžeme prezentovat kompletní nabídku našeho piva jak čepovaného, tak lahvového. Proto jsme otevřeli ve staré sýpce nový výčep s pivnicí. Zároveň zde vzniklo informační centrum s prodejem vstupenek, které slouží i jako fortna kláštera.

Více v aktuálním č. 70

Marcela Titzlová