MasterChef Roman Staša: Pět kousků na kuráž a zrádná pivní omáčka

Od listopadového vyhlášení vítěze v televizní soutěži MasterChef Česko 2020 uplynulo přes půl roku, přesto je to pro Romana Stašu jako včera. Každý pátek vaří v ranním vysílání TV Nova, vychází mu vlastní kuchařka Matla a jeho fanoušci se mohou těšit, že jim domů přijede uvařit v rámci projektu BEZADRESY. Bývalý hokejista a osobní trenér přiznává, že soutěž mu obrátila život naruby ve všech směrech. Co se ale nezměnilo, je jeho dávná láska k pivu.
Skoro pořád se smějete. Život s titulem MasterChef se vám tedy zamlouvá?   
Samozřejmě! Vše kolem soutěže i to, co se díky ní dodnes děje, mě ohromně baví. Pořád se k těm dnům v myšlenkách vracím, znovu přemýšlím, jak se mi to vlastně podařilo. Fascinuje mě, že castingu se tehdy zúčastnilo nějakých čtyři a půl tisíce lidí a z nich všech se mi nakonec podařilo vyhrát.
Prvním předpokladem bylo přihlásit se. Prý v tom hrálo roli pět piv.
Je fakt, že těch pět sklenic piva mě k tomu opravdu dokopalo. Seděl jsem sám doma, popíjel pivo, což mimochodem dělám pořád moc rád, a k tomu koukal na předchozí řadu MasterChefa. A po tom pátém kousku, který jsem vypil, jsem si prostě řekl Romane, tak už to přece udělej! A odeslal jsem formulář s přihláškou. Svět reality show mě už dlouho zajímal jako takový, lákalo mě zjistit, jak se vlastně taková show natáčí a jaké má zákulisí. Nebylo to tehdy z nějaké posedlosti vařením.
Na Instagramu máte fotku, kde se (jako obvykle) smějete od ucha k uchu a komentujete plechovku, kterou držíte v ruce, slovy Na máloco se chlap umí tak hezky usmát jako na pivo…
… a je to tak. Je báječné dát si ho někde u vody na zahrádce, na to mám chuť vždycky, ale jak stárnu a kamarádi kolem mne jsou taky náročnější, tak nás to táhne pořád blíž k pivovaru. Od otevřené lahve k naražení vlastního soudku, od soudku k tankovému pivu tam, kde se o ně dobře starají. Ale taky zkouším různé pivní styly a zajímá mě pivní sommeliérství.
Během soutěže jste se dvakrát rozhodl použít pivo, i když to nebylo podmínkou, na rozdíl od ostatních soutěžících. Proč?
Mám prostě pivo rád. Poprvé jsme nakupovali za určitou částku suroviny, které jsme pak měli použít k vaření, a já jsem do vozíku přihodil tak nějak automaticky pivo a použil ho na blumovo-pivní omáčku. Podruhé, to už byla soutěž hodně napínavá, ve výběru už jsme zůstali jen čtyři, jsem se rozhodl udělat pivní omáčku, což se mi málem stalo osudným.
Kde se stala chyba?
Pivní omáčku jsem znal podle jména, nikdy dřív jsem ji nedělal. Ostatně do celé soutěže jsem šel jako absolutní amatér, byl to risk. Takže když omáčku, proč ne s pivem. A když s pivem, tak ať je ho tam dost. Jenže to už za mnou přišel porotce Honza Punčochář, který je hodně zkušený kuchař a jen koukl na poloprázdnou lahev piva: Kolik jsi ho tam dal? Doufám, že jsi aspoň půlku vypil! No, nevypil. Už jsem viděl, že je zle.
Asi to šlo nějak zachránit, když jste nakonec zvítězil…
Zkoušel jsem do omáčky leccos přidat, ale hořkost tam prostě byla pořád. Dnes už samozřejmě představu, jak ji udělat správně, mám. Vím, že hlavní je v případě českého ležáku použít jen tak dvě lžíce. A to ještě ve správnou chvíli. Docílit té správné chuti ve výsledku je složité, protože je to tanec na hraně, nesmí být hořká, ale musí být v chuti znát. Když je v jídle pivo jen kvůli názvu, je to taky chyba. Tehdy mi přišlo dobré sladit tu hořkost piva se sladkostí zelí, ale prostě jsem to zkazil. Nezbylo než víc dosladit zelí a omáčky dát na talíř hodně málo, především do toho zelí, abych to trochu zakamufloval. V té soutěži nejde vždy jen o kuchařské znalosti.
Celý rozhovor najdete v PBA č. 92
 
Marcela Titzlová