Lucie Tkadlecová: Desítka je v Čechách královské pivo.

Vsadit všechno na jednu kartu lze jen tehdy, když je o ní člověk naprosto přesvědčený. Spolu se Štěpánem, mým manželem, jsme se rozhodli, že pro nás tou kartou bude pivovar specializovaný na tradiční český ležák a desítku.

Oba jsme chemici. Štěpán vystudoval na Vysoké škole chemicko-technologické pivovarnictví, stejně jako jeho maminka a bratr. Já jsem na VŠCHT absolvovala obor technologie vody a životního prostředí, ale v roce 1993, kdy jsem končila, byl víc důležitý fakt, že mluvím dobře anglicky.

Nastoupila jsem v Pepsi Cole a dodnes na tuhle americkou firmu nedám dopustit. Co jsem se tam naučila z ekonomiky i fungování managementu, se mi hodí dodnes. Se Štěpánem jsme se potkali o nějakých deset let později ve Staropramenu. Tehdy jsem si vybrala práci na Smíchově i proto, že mi byla sympatická myšlenka pracovat pro velký pivovar. Když jsem šla přes ten velký uklizený dvůr, líbilo se mi, jak z varny voněla mladina. Přišlo mi to hodně poetické ve spojení s faktem, že jde o významnou nadnárodní firmu. Jako rozená Pražačka jsem byla zdejším pivem odkojená, protože před listopadem jsem díky rajonizaci jinou značku běžně nepila.

Od limonády k pivu

Ve Staropramenu jsem vedla celofiremní projekt zavádění informačního systému SAP, který propojoval všechna oddělení. Oproti předchozí firmě mne překvapoval počet zaměstnanců. Bohatě by stačila třetina, a to už bylo po dvojím výrazném zeštíhlování. Pořád zůstávala nevyužitá ohromná pracovní kapacita. Jsem typ člověka, kterému vyhovuje zátěž, takže jsem se vrhla na úkol rozjet ten obrovský složitý systém pro řízení firmy do posledního puntíku, od účetnictví po skladování naplno. V interním týmu deseti lidí byl i Štěpán jako konzultant pro oblast výroby. Ukázalo se, že tu oba pracujeme už pět let, jen jsme se zatím nepotkali. O rok a čtvrt později jsme se vzali a já pak odešla na mateřskou. Říkala jsem si, že nebude problém se vrátit, mám tu přeci odpovědnou pozici na úrovni ředitele a na starosti i další země. Jenže po Katce přišla na svět Kamila a bylo jasné, že se dvěma malými dětmi to už nepůjde. Běžně si takovou práci nikdo utéct nenechá, ale já jsem tehdy byla dost namyšlená a říkala si, že bez problému přijde něco jiného. Navíc otázka volby mezi kariérou a rodinou pro mne nikdy reálně neexistovala. Dá se říct, že už jsem tehdy byla zralá matka. Také jsem si nesmírně vážila toho, že jsem ve Štěpánovi potkala tak fajn člověka a mohla s ním žít a mít děti. Všechno ostatní mi nepřipadalo dost důležité.

Zásadní rozhodnutí

Po nějaké době se ve Staropramenu rozhodl skončit i Štěpán. Dostal několik nabídek od firem, které dodávají pivovarnické technologie, a rozhodl se pro Denwel se sídlem na Vysočině, která dodává do pivovarů výrobní zařízení. Jezdil domů jen na víkend, a přestože je hodně technicky šikovný, občas se vracel i mírně zraněný. Fungoval totiž nejen jako firemní zástupce, ale když bylo třeba i jako montér. Největší problém byl, že jsem na dvouletou Katku a čerstvě narozenou Kamilu zůstala sama, takže obyčejný nákup představoval vyčerpávající bojovku. Vydrželi jsme to necelý rok. Pak se Štěpán dal na podnikání. Od dětství se hodně aktivně věnoval jachtingu, a tak s kamarády začali pořádat různé firemní závody na lodích a další společenské akce. Sice nás to uživilo, ale neviděli jsme žádnou delší perspektivu. Plánovat dál, než měsíc dopředu, prostě nešlo. Děti zatím povyrostly, tak bylo načase, abych se vrátila do práce, ale všechny kontakty už byly pryč. V okamžiku, kdy už jsme si začínali dost zoufat, bylo jasné, že něco v našem životě musíme fatálně změnit, aby ta krize pominula. Když jsme probírali, co umíme a co nás baví, skončili jsme nakonec vždycky u piva. Věděli jsme, že Štěpán zvládne zařídit pivovar i uvařit pivo a já zase umím všechno spočítat a procesně zařídit.

Budova v zatáčce

Stavět pivovar na zelené louce nás nezajímalo, od začátku jsme si představovali, jak uvedeme do života nějaký krásný historický objekt. Už tehdy jsme bydleli v Roztokách, tak jsme skoro denně jezdili ostrou serpentinou přes Únětice, kolem budovy s nápisem Pivovar. Ta by se nám líbila. Štěpán nejdřív vyslal mne. Kupodivu jsem hned dostala kontakt na majitele a ten se se mnou sešel. Vyšlo najevo, že se firmě moc nedaří a staré budovy pivovaru, který pronajímali Madetě jako sklad na mléčné výrobky, se docela rádi zbaví. Na další obhlídku vyrazil Štěpán, aby prozkoumal technický stav budovy, a přišel nadšený. Pivovar tu sice nefungoval přes šedesát let, technologie byla samozřejmě dávno odvezena pryč, bohužel i spolu se všemi historickými artefakty, ale střechy byly opravené a celá budova udržovaná v dobrém stavu…

Pokračování příběhu Únětického pivovaru, o prvotní nedůvěře Vládi Černohorského, Pivovarské pohádce a skřítcích, o tom, jak vařit pivo, které vyhrává ceny, čtěte v č. 80.